Nevhodní kamarádi

Lze poznat nevhodné kamarády?

Nepředpokládejte, že dokážete na první pohled odhadnout, o jaké kamarády jde. V době dospívání mohou mít divoké a zanedbané účesy jiný význam než v dospělosti. Patnáctiletá dívka vystrojená jako šílený bezdomovec může mít velmi odpovědný přístup k životu, lidem i škole. Elegantní a příjemný mladík může být dealer prodávající drogu extázi mladším.

Je dobré se zaměřit hlavně na starší přátele (ti mohou mít na vaše dítě větší vliv), na ty, kteří mají na první pohled příliš volnosti nebo peněz. Je dobré všímat si těch, kteří se k vám chovají extrémně hezky a slušně a přitom zaznamenáte známky toho, že jinde jsou zcela jiní. V dnešní době je normální, že se rodiče spolužáků či kamarádů neznají. Mohou patřit k výrazně odlišným společenským vrstvám nebo skupinám. Normální začíná být i vzájemná odtažitost – nadměrný respekt k soukromým záležitostem cizí rodiny. Z praxe však známe mnoho případů rodičů, kteří říkají: „My jsme nic nevěděli, nikdo nám nic neřekl, ani ve škole, ani sousedi – přitom ho soused viděl píchat si drogu přímo před domem.” Někteří rodiče žijí dlouho v nevědomosti o skutečném životě svého dítěte. Je to jistě díky jejich slepotě, přetíženosti v práci, vlastním partnerským problémům a podobně. Děje se to také proto, že rodičům přijde hloupé volat jiným, ověřovat si informace od dětí, zajímat se o kamarády dcery nebo syna a případně povídat si s druhými rodiči.

Pokud máte starosti s tím, s kým se vaše dítě přátelí, nezbývá než s ním o tom mluvit. Zakázat mu stýkat se s ním je také možné, ale je to poslední možnost. Pak už nemůžete dělat nic víc. Proto je dobré vyzkoušet více a mírnějších metod. Je užitečné zeptat se, proč se s dotyčným člověkem vaše dítě vídá. Proč ho (nebo ji) má rádo, v čem ho obdivuje. Takové a podobné otázky běžně padají, ale často jsou pokládány v kritickém nebo ironickém tónu.

Matka se ptá dcery: „Proč ti na něm tak záleží? Vždyť nic neumí, ze školy ho vyhodili, chodí jako trhan a určitě bere drogy...?” Její odsouzení je zřejmé – to není projev zájmu o to, proč má dcera toho kluka ráda. Pokud by to matku v té chvíli opravdu zajímalo, musela by se ptát jinak a možná v jiné, méně napjaté situaci. Tak – aby dcera mohla uvěřit, že jí skutečně záleží na tom, co si myslí a proč se s dotyčným stýká. Takový rozhovor je pak výsledkem delšího budování důvěry – nelze čekat, že to půjde hned. Když se ale podaří, je pravděpodobné, že ve chvíli, kdy se dcera začne cítit ve vztahu k určitým důležitým lidem ohrožena, nebo začne řešit nějaké dilema, začne se sama ptát nebo svěřovat.

Může se však stát, že dítě se svěřit nechce, hájí své kamarády jako lev proti všem, a přitom je jasné, že se takto opakovaně dostává do kontaktu s rizikovým prostředím (užívání drog, krádež, záškoláctví apod.). 

PhDr. Martin Hajný

Zobrazeno: 4767x