Nadměrné pocity viny

Pocity viny jsou reakcí na provinění – věc, kterou uděláme a cítíme nebo nám někdo připomene, co není správné. V dětech některé pocity viny probouzíme úmyslně, aby se určitému chování vyvarovaly. Některé způsoby mohou být rizikové.

Jako rodiče můžete někdy apelovat na jejich soucit, například: „podívej jak se maminka trápí...”, „jak si nám to mohl udělat?” a podobně. Ponechat dítě, aby se v pocitech viny dlouhodobě utápělo, je škodlivé. Pocit viny má v prožívání své místo, ale má mít také jen určité trvání a míru. V rodinách toxikomanů nacházíme mnohem více takových výchovných přístupů, které jsou založeny na výčitkách, citovém vydírání a manipulacích s pocity viny.

Aby pocity viny mohly pro obě strany skončit, je často třeba nějakého skutečného činu – třeba i trestu nebo výchovné sankce. Ta je funkční, pokud po ní ani ve vás – rodičích – ani v dítěti nepřetrvává nadměrná zlost či pocit viny. Děti se samozřejmě trestům snaží vyhnout, odpovědnost rodičů spočívá v tom, že jim to neumožní, pevně setrvají na svém požadavku. Potom, co je trest ukončen, by ale ve vzduchu neměly být přetrvávající výčitky.

V životě závislého hrají pocity viny velkou roli. Většina mladých toxikomanů si do značné míry své chování uvědomuje. Ví, že svým blízkým ublížili a cítí část viny. Neumějí však s těmi pocity zacházet a od svého okolí nemají jasnou zprávu o tom, co s nimi udělat. Místo toho se snaží od nich utéct pomocí účinků drog a tím, že se vyhýbají situacím a lidem, které jim je připomínají. Z toho mají ještě větší pocity viny a studu. A ty opět řeší drogou... a tak se stále točí v kruhu.

Zobrazeno: 4751x