Čas jen pro děti

Toto doporučení se vztahuje samozřejmě k obecnějším výchovným metodám, nejen k užívání drog. Vycházíme přitom z často pozorovaného rozporu mezi rodiči a dětmi při líčení určitých rodinných aktivit. Otec například líčí, jak vyjel se synem na kole na týdenní výlet. Uvádí to jako příklad jejich dobrého vztahu, své iniciativy. Také ale jako doklad toho, jak je ten kluk nevděčný, když i potom zase vzal doma ty peníze a koupil si zato to svinstvo! Syn místo toho hodnotí výlet jako příšernou akci, tažení cizinecké legie, na kterou se mu vůbec nechtělo a už vůbec by nejel s tátou, kdyby mohl volit.

Hledat pravdu je v tomto případě těžké – je pravděpodobné, že bude asi ležet jinde. Výlet nejspíš nebyl zas až tak hrozný, občas to kluka bavilo. Na druhé straně je fakt, že cyklistika je koníček otce a je v jízdě na kole nejspíš i lepší než syn. Při plánování výletů, vycházek, prázdnin či jiných akcí, o kterých si myslíme, že je děláme pro děti, je dobré si skutečně popravdě říct, co je pro koho.

Není nic špatného na tom, když zjistíme, že do divadla jdeme, protože to udělá dobře manželce a její pohoda ovlivní pohodu muže, který bude pak mít dobrou večeři, klid nebo sex. Že v rozhodování o tom, že celá rodina jde do divadla, hraje tohle větší roli než fakt, že děti budou mít zajímavý kulturní program. Pokud totiž chceme něco udělat opravdu pro děti, musíme s nimi o tom mluvit. A to buď předtím – to když jim chceme splnit přání (a pak skončíme často v KFC, na Matějské nebo v kině), anebo potom – to když jim chceme nabídnout něco nového, co ocení až pak. Často potom slyšíme jejich otrávené stížnosti nad délkou cesty lesem, nudou výstavy nebo horkem na Akropoli. Lze však předpokládat, že dřív či později něco z toho přece jen ocení - a to zjistíme, jen když s nimi o tom hovoříme.

Proč je tak důležité, aby měly děti zážitek nebo vzpomínku na něco, co jsme dělali opravdu pro ně a nebo s nimi o něčem diskutovali?
Při těžkém rozhodování, které provází i otázky kolem drog, rozhoduje nepochybně mnoho faktorů. Když dítě volí, zda si zakouří trávu, šňupne pervitin, píchne heroin, vezme tripa atd. – nebo zda s tím přestane, hrají roli i zážitky dítěte s rodiči. Ptají se pak sami sebe, „proč bych vlastně neměl brát?”, „kvůli čemu bych to nezkusil..?” Pokud dokážou vidět momenty, ve kterých jim rodiče opravdu věnovali pozornost (reagovali na jejich přání, brali ohled na jejich reakce), může je to ovlivnit při rozhodnutí proti užívání drog.

Co z toho všeho vyplývá? Všechno to, co děláme pro děti, nemohou pravděpodobně vnímat a oceňovat. Není ani nijak dobré jim to připomínat a vyčítat jim nevděk. Někdy však stačí zdánlivé maličkosti, na kterých poznají, že jsou pro vás dost důležité. Proto je vhodné si občas rozmyslet, co je pro koho. A dospívající někdy víc než velkou akci, prázdniny u moře nebo počítač může ocenit to, když s ním strávíte dvě hodiny večer v jeho pokoji, které budou jen jeho. Anebo ocení důsledný dohled nad mladším sourozencem, který je zvyklý nedělat nic, protože je mladší a pod.

Autor: PhDr. Martin Hajný

Zobrazeno: 7431x